EDUARD BASS  │  KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA
Hymna Klapzubovy jedenáctky
Klapzubova jedenáctka  │  1922
Nestor českých básníků Vincenc Kabrna tlel již dávno pod tíhou náhrobního kamene ve Slavíně, ale jeho hymna, věnovaná Klapzubově jedenáctce, hřměla ještě vítězně po všech hřištích Evropy a Ameriky. Klapzubové žili a byli hrdiny všech národů Starého i Nového světa.

"Na zelené trávě
svítí bílé linie,
kdo chce s námi hráti,
ten si to vždy vypije..."

Do kolika větrů zazněl tento zpěv jedenácti Klapzubích hrdel? Kolik milionů lidí se zachvělo předtuchou porážky, když se nad trávníkem nesla ne zrovna jemná, ale působivá slova Kabrnova:

"Nežli cizí brankář
natáhne svá klepeta,
zazvoní už rána,
míč se v síti třepetá..."

A kolik mužstev na pevnině i ostrovech cítilo, jak jejich šance klesají, když se ze sloky rozvinul neúprosný refrén:

"Stopp!
Šut!
Už to piš!
Raděj níž nežli výš!
Stopp!
Šut!
Už to piš,
ať gól uvidíš!"

Nebylo nejmenší naděje, že by se kdy podařilo Klapzuby porazit, ale věcná a neuhasínající touha dokázati nemožné, která je nejkrásnějším rysem sportovního ducha, hnala všechna mužstva do nových a nových pokusů. A pak obecenstvo je chtělo mít, chtělo je vidět, chtělo se dát unésti jejich hrou a uměním. Proto byla v zákulisí kopané neustálá tahanice o to, který klub bude hrát s bukvičkovskými hochy a který o tuto cest i slávu přijde. Všichni se předbíhali v nabídkách a předstihovali v honorářích, a tak se starý Klapzuba brzy zubil na celé kolo, když přepočítával penízky, které se z celého světa sbíhaly do jeho zásuvky.

Jejich rodná chalupa na kraji lesa stála ještě jako tenkráte, když začal hochy trénovat, jenom že byla teď pěkně opravena, vyčištěna a vypiplána jako nejroztomilejší hnízdečko. Ale její nejbližší okolí se znamenitě změnilo. Z loučky, kde před lety po prvé zaduněl míč, kopnutý Klapzubí nohou, upravilo se vzorné treningové hřiště se šatnami, tělocvičnami a sprchami, kam tajemníci a předsedové všech klubů dojížděli si prohlédnout dokonalost všeho zařízení. Pozemky kolem starý Klapzuba postupně skoupil, aby na nich vystavěl pro každého syna domek. Byly to malé veselé klícky o několika místnostech, se zahrádkou i dvorkem, celá rodinná kolonie, o níž se mnoho v kraji hovořilo a jejíž fotografie prošly obrázkovými časopisy celého světa. Hoši sami nechápali, proč se otec do těchto staveb pouští. Jim bylo nejlépe, když byli pohromadě a nikdy jim nepřišlo na mysl, že by se jednou roztrhli a každý bydlil na vlastní pěst. "Tomu vy ještě nerozumíte," říkal starý Klapzuba na jejich námitky, "však ona přijde chvilka, kdy nám budou domky jako když je najdem!" A stavěl, zdil a upravoval je dále, nic se neohlížeje, že kluci jsou nejšťastnější, když se mohou společně natáhnout v seně nebo přespat ve stodůlce na mlátě. Dorostli zatím do mužných let a i ten nejmenší dotáhl to vzrůstem a ramenatostí na nejstaršího Honzu. Ted už na nich tatík tolik neseděl s treningem, ale oni sami jej udržovali skoro v stejné míře jako tehdy, když bylo jejich úkolem prodrati se první třídou. Jen někdy, obyčejně den před zápasem, šli místo cvičení na delší výlet. Jednou se taky tak pustili do lesa a šli několik hodin zpívajíce a hvízdajíce. Krajíc chleba s máslem měl každý z nich v kapse, pitné vody bublalo v lesním potůčku dost, tož jim nic nechybělo a byli spokojení a veselí. A když tak šli několik hodin, zeleň lesa začala prosvitávati a mezi hnědými kmeny stromů bylo viděti pruh žita a svítivou plochu nějakého paloučku. Odtamtud zazníval mnohonásobný chlapecký pokřik a halasení a mezi ním co chvíli zvonivé zadunění, o jehož původu nemohli býti Klapzubové na pochybách. Nějací hoši tam hrají kopanou!

Klapzubové se podívali na sebe a div se jim sliny nesbíhaly. To by bylo něco, po takové procházce si teď půl hodinky zahrát!

Všechno se v nich rozechvělo touhou po míči. Vyrazili z lesa ven. Vskutku tam hrálo několik vesnických hochů, jak tak kluci hrávají: branky udělány ze svlečených kabátů, jedna nohavice u kalhot vyhrnuta, rukávy vysoukány. Pomezní čáry byly přimyšleny a zavdávaly nejvíce podnětu ke křiku, stejně jako hádky, šel-li míč "vysoko" nebo byla-li to vskutku branka. Hráli se vší klukovskou vášnivostí, co však hlavní, měli bezvadný kožený míč, čtverku, s duší dobře naplněnou. Na něj se upřely žádostivé zraky všech jedenácti Klapzubů, jak vystoupili z lesa. Ale v zápětí nato i hrající hoši zpozorovali příchozí. Jeden z nich zrovna chtěl vhazovat aut, ale jak se otočil, spatřil mladé muže na pokraji lesa. Ruce s míčem mu poklesly, oči se zavěsily k lesu a z úst mu vyjeklo jediné slovo, plné zbožné úcty, leknutí i obdivu: "Klapzubáci!"

Ostatními to trhlo a v tu chvíli bylo po hře. Chlapci se srazili v ustrnuté klubko a nespustili očí se svých hrdinů. Jen jeden, a to právě ten, jemuž patřil míč, neztratil hlavy. Snad že nebyl ze vsi, nýbrž z města, ostřílenější a na všelijaké veličiny navyklejší, jakmile poznal, o koho jde, vykřikl na hochy: "Není odpískáno, hraje se dál!"

Byla v něm veliká porce chlapecké pýchy, která nemohla připustit, aby se hra přerušila pro příchod několika dospělých. A tím méně se směla přerušiti, jestliže to byli zrovna Klapzubáci. Budiž jim všechna chvála a čest, ale když se hraje, tož se hraje a do diváků nám nic není. A právě Klapzubáci ať vidí, že my hrajeme zrovna tak oddané jako oni! A ať vidí, že nám jako diváci nijak neimponují!

"Nu tak k čertu, hřejte dál!"

Ale městský hoch marně volal a se zlobil. Jeho spoluhráči byli jako přimraženi. Zvláště, když Klapzubáci zřejmě namířili k nim.

"Půjčte nám na chvilku míč, hoši," zavolal na ně Honza Klapzuba, "a zahřejte si s námi!"

Vesničtí hoši sklopili oči. Někteří se rozpačitě usmívali, někteří kopali patou do trávy, ten, co vyhazoval, otevřel ruce a nechal míč sklouznouti na zem. "Čí je to míč ?" zeptal se Honza.

"Můj!" vykřikl městský hoch. Vykřikl to nějak ostřeji a zároveň skočil k míči a sevřel jej pod pravou paží jako na ochranu.

"My bychom si chtěli zahrát," řekl Honza. "Vezměte nás do hry!"

Nastala chvíle ticha. Hoši se po očku koukli na kamaráda z města. Stál tu bled a vztyčen a díval se Klapzubovi do očí. Po chvilce mlčení nabral dechu a řekl křečovitým hlasem: "To nejde. My s vámi nemůžeme hrát." "A proč ne? Bojíte se porážky? My se rozdělíme." "Porážka by nebyla žádnou hanbou. Ale my s vámi nemůžeme hrát."

"Ale řekni nám - proč ?"

"Tak. Proto."

"To není odpověď. Musíš říci důvod. Proč?"

Chlapec ještě o poznání zbledl a potom vykřikl:

"Protože jste profesionálové!"

"Cože?"

"Ano, vy jste profesionálové a proto s vámi nemůžeme hrát. My hrajeme pro čest a vy hrajete pro peníze. Já s vámi nechci nic mít."

Klapzubové se užasle podívali na sebe a pak na chlapce. Tohle jim ještě nikdo neřekl! Mladší z nich zrudli zlostí a chtěli na kluka skočit, ale Honza je zarazil. Fakt byl ten, že Klapzubové o téhle věci nikdy nepřemýšleli. Ani je nenapadlo starati se o peníze. Když dorůstali, naučil je tatík hrát kopanou a oni hráli, jak je tomu naučil. A protože hra byla jejich vášní, hráli kde s kým, kam je otec přivedl, a neměli jiné myšlenky, než zvítězit. Vyhrát nad sokem, to bylo přece jádro vší hry; a vyhrát poctivé a bez hrubosti, to byla radost klapzubovské hry. Co s tím měly co dělat peníze ? Nikdy o tom s otcem nemluvili, nikdo jim to taky nikdy nevyčetl. Až tenhle pihovatý kluk s vyhrnutou nohavicí, křečovitě chránící svůj míč a zřejmě připravený, že se bude raději rvát, než aby ustoupil ve svém cítění!

Honza Klapzuba, kapitán neporazitelných Klapzubů, byl zmaten. Něco bylo v hochově přízvuku, co mu dávalo za pravdu, ale Honza se v tu chvíli nemohl domysliti pravé podstaty věci. Všechny jeho představy byly zvráceny jedinou větou: My hrajeme pro čest a vy hrajete pro peníze. Je to pravda nebo to není pravda ? Jeho cit se tomu vzpíral. Nikdy nepadl do jeho jedenáctky ani stín touhy po penězích, oni sami hráli vždycky jen o čest, ale vzpomněl-li si na tisícovky v tátově zásuvce, bál se, že by se sotva mohl hájiti.

Nesmírně trapná chvíle přešla. Honza zvedl hlavu a podíval se pihovatému chlapci přímo do očí. "Chlapče," řekl pak pomalu a nezvykle vážně, "není to všecko tak, jak si to představuješ. My jsme, pravda, hrou vydělávali, ale pro peníze jsme nehráli. Ale já vím, že je to těžko vysvětlovat, když člověk nemá důkazů. Nebudem tě tedy nutiti do hry, ale prosím tě, pamatuj na dnešní hovor a dávej si na nás pozor. Možná, že se někdy sejdeme a že si to budeme moci lépe vysvětlit. Sbohem!" A Honza Klapzuba se obrátil k lesu, následován desíti bratry Klapzuby, kteří cítili totéž, co on. Zapadli udiveným klukům do lesa a kráčeli čtvrt hodiny nejostřejším pochodem svého života. Pak se teprve Honza zastavil, podíval se po bratrech a řekl:

"Kluci, dnes byla Klapzubova jedenáctka po prvé poražena. A to hned čtyři k nule. Ten pihovatý kluk byl o třídu vejš."

A deset Klapzubů mlčky přikývlo, neboť řekl to jejich kapitán a tu se nemohlo docela nic namítat.

In: Eduard Bass: Klapzubova jedenáctka, 1922


(PLEJER.CZ)