PLEJER.CZ
neděle 08.06.2014
10:10

Nejspíš už nikdy nebudou čeští fotbalisté tak blízko titulu mistrů světa, jako byli před 80 lety jejich předchůdci v dresu Československa. V památném finále historicky druhého šampionátu v Itálii, které se uskutečnilo 10. června 1934 v Římě, hráči se lvem na prsou ještě pár minut před koncem vedli nad domácím týmem 1:0, nakonec však odešli poraženi. I tak si vysloužili přezdívku zlatí hoši a postarali se o jeden z největších úspěchů v historii tuzemského fotbalu.

Ve zfanatizované atmosféře rozhodujícího duelu, jíž ještě dodala na intenzitě přítomnost fašistického vůdce Benita Mussoliniho v hledišti, tým Československa nečekaně působil dlouho fotbalovějším dojmem. Po bezbrankové první půli se díky falšované střele Antonína Puče ujal necelých 20 minut před koncem vedení.

Krátce poté Nejedlý v dobré šanci přestřelil a Sobotka trefil pouze tyč. V 81. minutě vyrovnal Orsi a v prodloužení rozhodla o vítězství favorizovaných a fyzicky výborně připravených Italů střela Schiavia. Závěrečná snaha vyčerpaných a notně pokopaných hráčů Československa již k vyrovnání nevedla.

Drtivá většina nezávislých pozorovatelů finálového souboje však tehdy označila Čechoslováky za morální vítěze, neboť Italům pomohla k výhře 2:1 tvrdá, místy až brutální hra, kterou švédský sudí Eklind většinou nechával bez povšimnutí. "Kdyby byl rozhodčím nezaujatý člověk, dopadlo by finále jinak," napsal například polský deník Raz Dwa Trzy.

Největšími oporami stříbrného celku byli famózní brankář a kapitán mužstva František Plánička (na snímku se zdraví s gólmanem a rovněž kapitánem italského týmu Gianpierem Combim) a Oldřich Nejedlý, s pěti brankami nejlepší střelec celého šampionátu. Do dějin domácí kopané se ale nesmazatelně zapsala jména všech účastníků římského finále.

Při triumfálním návratu do vlasti vítaly "zlaté hochy", jak je překřtil rozhlasový komentátor Josef Laufer, na každém vlakovém nádraží tisíce lidí. V Praze jim pak přišlo vzdát hold na půl milionu nadšených obyvatel hlavního města.

Přitom před odjezdem do Itálie se týmu, složenému převážně z hráčů Sparty a Slavie, příliš nevěřilo, s mužstvem necestoval ani trenér, jehož roli převzal asociační kapitán Karel Petrů. S brzkým návratem počítali i mnozí hráči, kteří na Apeninský poloostrov cestovali jen s kartáčkem na zuby a noční košilí.

Škarohlídům nahrál i nevýrazný výkon v utkání prvního kola s Rumunskem, které Československo se štěstím vyhrálo 2:1. Od té doby se ale mužstvo zápas od zápasu zlepšovalo a po vítězstvích 3:2 nad Švýcarskem a 3:1 nad Německem bylo ve finále.

V polovině 90. let 20. století přišla Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků s návrhem, aby byly výsledky Itálie na MS 1934 kontumovány a zlato připadlo Československu. Důvodem byly nejen unfair hra Italů, ale i další prokazatelné prohřešky proti současným pravidlům.

Tehdejší poslední žijící pamětník římského finále Plánička se však o celé kauze vyjádřil dost skepticky. "Čemu by to prospělo, měnit po tolika letech historii? Nás už křivda z finále dávno přebolela. Italové byli velcí hráči a brát jim zlaté medaile dnes, když už nikdo z nich nežije - to by nebylo etické," řekl legendární brankář, jenž zemřel v roce 1996.

(ČTK)