Jedno však vím jistě – neexistuje sport, který by člověka víc vynervoval a vyvolával v něm větší úzkost. Dokonce se musím přiznat, že v mém případě je to jedna z mála činností, při níž ještě dnes reaguji stejně – úplně přesně –, jako když mi bylo deset a byl jsem malý divoch. Každý týden prožívám opravdový návrat do dětství. Před měsícem mě vylekala jedna věc: protože nemám v televizi dekodér, musel jsem sledovat poslední den zápasů španělské ligy v rádiu jako v poválečných dobách. Možná proto jsem se vrátil tak prudce až do nejdivočejších dětských let. Jisté je, že když skončil poslední zápas, a zavolal mi můj vydavatel, zapřisáhlý culé neboli fanoušek Barcelony, ze sluchátka se jako kulisa linula hymna Barçy a on se chystal začít si mě dobírat, jak to děláváme - vždycky se smíchem a beze stopy řevnivosti – dvěstěkrát za měsíc, úplně vážně jsem mu oznámil, že u něho už nikdy nic nevydám; a nejen to, dokonce že pochybuji o tom, zda ještě někdy vůbec vkročím do Barcelony (což je město, které mám moc rád a v němž jsem žil), a samozřejmě už nikdy nevstoupím na Tenerife. Promluvil ze mě hooligan, kterého v sobě všichni nosíme.
Naštěstí mě to za pár hodin – ale ne dřív – přešlo, protože na fotbalu leží prokletí, které je zároveň záchranou hráčů, trenérů a fandů zdrcených porážkou. Je to totiž činnost, v níž nestačí vyhrát, ale je třeba vyhrávat neustále, každou sezonu, na každém turnaji, každý zápas. Spisovatel, architekt, hudebník si můžou trošku dáchnout, když dopíšou velký román, postaví překrásnou budovu, složí nezapomenutelnou skladbu. Můžou nějaký čas nedělat nic nebo udělat něco menšího. Mezi spisovateli – ty znám nejlépe – jsou tací, kteří mají dekret na to, že jsou dobří až do konce svých dnů díky jedinému úctyhodnému dílu, napsanému před padesáti lety. Naproti tomu ve fotbale není čas na odpočinek ani zábavu a skvělý historický výkon či výhra titulu v loňském roce není k ničemu. Nikdy se nebere v úvahu, čeho už bylo dosaženo, ale je požadováno (a požadují to od sebe i sami hráči), aby se vyhrálo i další utkání, jako by se pokaždé začínalo od nuly, což je analogické k počátečnímu stavu všech zápasů. Na rozdíl od ostatních činností se ve sportu (ale hlavně ve fotbale) nic neshromažďuje ani nenavršuje, a to i přes muzea trofejí a stále oblíbenější statistiky. Že byl včera někdo nejlepší, dnes už neplatí, nemluvě o zítřku. Minulá radost nic nezmůže proti přítomné úzkosti, vzpomínka nic nespraví, uspokojení nad dříve dosaženým umístěním neexistuje a diváci samozřejmě nebudou vděční za dobrý výsledek vybojovaný před dvěma týdny. Proto však dlouho nevydrží ani smutek a rozhořčení, které se ze dne na den mohou změnit v nadšení a ovace. Možná proto je fotbal sport, který vede k násilí, jak říkal Cabrera: ale ne kvůli kopání, nýbrž kvůli úzkosti. Na oplátku je třeba uznat, že má v sobě cosi nedocenitelného, co jinde v životě nebývá obvyklé: vede k zapomnění, což se rovná tvrzení, že nevede nikdy k zášti, citu, který si člověk osvojuje až v dospělém věku.
In: Javier Marías: Salvajes y sentimentales, letras de fútbol, 2000 (česky: Divoši a citlivky, 2003)
2000 © Javier Marías
(PLEJER.CZ)