To užaslé, uctivé ticho k nám slyšitelně doléhá i přes více než stoletou propast času. Rozhostilo se jednoho únorového dne roku 1905 v kabině footballového teamu SK Slavia Praha, když se v ní poprvé objevil ještě ani ne čtyřicetiletý Skot, který zapráskal mohutným knírem a na shromážděné playery vypálil: I AM MADDEN. Nový coach Slavie neuměl česky, hráči zase nerozuměli anglicky, a přece už první tři slova Johna Maddena naplnila jeho svěřence dosud nepoznaným druhem bázně a zjednala mu okamžitý respekt. Ta tři slova však obnášela mnohem víc než jen svérázný seznamovací statement: jak ukázalo příštích 25 let, byla vyhlášením maddenovské revoluce, která v Čechách změnila dřevní pojetí míče kopaného a udělala z této hry moderní fotbal ostrovního střihu.

Son

John William Madden v sobě spojoval venkovskou prostotu a fištrón starého Klapzuby s proletářskou noblesou a důvtipem svého slavného skotského následníka Billa Shanklyho. A stejně jako o půlstoletí mladší trenérská legenda Liverpoolu FC měl Madden přirozenou autoritu člověka, který poznal život z odvrácené strany a dokázal se vyrovnat s jeho strázněmi i svody.

Narodil se 11. června 1865 v Dumbartonu, městečku ležícím 21 kilometrů severozápadně od Glasgow při ústí říčky Leven do řeky Clyde, která se zde začíná rozlévat, než doplyne do stejnojmenného mořského zálivu. Na skalním ostrohu u soutoku obou řek se vypíná starobylý hrad Dumbarton, jenž sehrál významnou roli ve skotských i anglických dějinách. Už v 6. století prý na hradě pobýval legendární kouzelník Merlin, v období skotských válek o nezávislost zde Angličané v roce 1305 krátce věznili vůdce Skotů Williama Wallace a 7. srpna 1548 odtud odvezla flotila lodí tehdy pětiletou skotskou královnu Marii Stuartovnu do bezpečí ve Francii. Dumbartonští jsou na své skalisko s hradem náležitě pyšní a místní rodáci si říkají „Sons of The Rock“ (Synové skály).

Johnův otec Edward Madden, který pracoval jako dělník v docích, a matka Agnes McIlvainová byli irští přistěhovalci. Bydleli v centru města na High Street 71 a podle dochovaných záznamů měli nejméně devět dětí. John, jemuž doma říkali Jake, byl nejspíše pokřtěn v katolickém kostele sv. Patricka na Church Street, a pokud se mu vůbec dostalo nějakého vzdělání, musela mu ho poskytnout stejnojmenná základní škola přiléhající ke kostelu. Madden uměl číst a psát, ale jeho starší bratr byl negramotný a podepisoval se křížkem.

Dumbarton v té době byl čilým průmyslovým městem, kde původně dominantní sklářská výroba rychle ustupovala stavbě lodí. Asi nejznámějším plavidlem, které vyplulo z dumbartonských doků, je jedna z posledních a také nejrychlejších plachetnic Cutty Sark, která dnes patří k turistickým atrakcím londýnské čtvrti Greenwich. Po spuštění na vodu v roce 1869 tento klipr sloužil k přepravě čaje z Číny, ale místo, kde byl postaven, proslavil poněkud ostřejší nápoj – skotská whisky, která se v Dumbartonu destilovala už od roku 1816 a jejíž konzumace patřila k oblíbeným kratochvílím místních obyvatel.

Od 70. let 19. století se „Sons of The Rock“ seznamovali s novou vášní jménem fotbal. Ten se ve Skotsku ještě koncem 60. let hrál s jednou podstatnou odlišností od anglických pravidel – brát míč do rukou mohli kromě brankáře i hráči v poli, takže se podobal spíše ragby. V roce 1867 byl v Glasgow založen Queen’s Park FC, který je nejstarším fotbalovým klubem mimo Anglii. Následovaly Kilmarnock FC (1869), Stranraer FC (1870) a Dumbarton FC (1872), jenž jaksi samozřejmě dostal přezdívku „The Sons“.

Míč kopaný však ve Skotsku nezapouštěl kořeny tak rychle jako u anglických sousedů. Když v roce 1870 Angličané vyzvali své skotské protějšky, aby sestavili fotbalový tým pro zápas s jejich výběrem, nedostali od nich napoprvé žádnou odpověď. A podle článku v listu Scotsman z 2. prosince 1872 tehdy v celém Skotsku existovalo jen asi deset fotbalových klubů. Situace se ale začala rychle měnit k lepšímu po sérii zápasů mezi reprezentačními jedenáctkami Anglie a Skotska v letech 1870-1872 a po založení Skotské fotbalové asociace v roce 1873.

John Madden s kopanou začínal v malých a dnes už zcela zapomenutých dumbartonských klubech Albion a Hibs. Vznik toho druhého přivítal věstník The Scottish Referee ze dne 28. října 1885 s neskrývanou ironií: „Tak tu máme ještě jeden Hibernian FC! Kdy ti skotští Irové a katolíci přijdou na to, že by mohli svým klubům dát pořádné jméno? Nedávno se konala schůze dumbartonského Spolku mladých katolíků, na níž byl založen klub Dumbarton Hibernians a zvoleni jeho činovníci.“

O rok později už Madden hrál za Dumbarton FC. K fotbalovým přednostem 1,70 m vysokého útočníka patřily fyzická zdatnost a nesmlouvavost v kombinaci s dobrou technikou a velmi tvrdou střelou. Madden však nebyl typem upachtěného dříče, ba právě naopak – rád si na hřišti utahoval ze soupeřů a fotbalovými legráckami bavil sebe i diváky. Dres dumbartonských „Synů“ oblékal jen přibližně tři roky, a to si ještě odskočil „zahostovat“ do Anglie. Když tedy „The Sons“ v letech 1891 a 1892 vyhráli první dva ročníky skotské ligy (ten první společně s Rangers FC), patřil už tenhle centrforward narozený pod dumbartonskou skálou jinému klubu.

Bhoy

Po smrti Maddenova otce v roce 1885 se John s matkou přestěhovali do Particku, dnes městské části Glasgow, kde Johnova sestra Agnes začala provozovat několik krámků s rybami, ovocem a zeleninou. Madden přes týden pracoval jako nýtař v loděnicích na řece Clyde a o víkendech jezdil hrát fotbal za anglický Gainsborough Trinity FC (podle některých zdrojů i za Grimsby Town FC). V té době to nebylo nic neobvyklého, protože po profesionalizaci fotbalu v Anglii roku 1885 si tam finančně přilepšovalo mnoho skotských „amatérů“. V době, kdy si hýčkaní fotbaloví profíci už mohli dovolit cestovat v jídelních vozech, se však Madden trmácel nočními vlaky. K zápasům odjížděl v pátek navečer a vracel se až v pondělí ráno do zaměstnání, které sám definoval jako „kombinaci brutální síly a nevzdělanosti“.

V Glasgow a nejbližším okolí tehdy už působila řada fotbalových klubů – po nejstarším Queen’s Parku zde postupně vznikly Rangers FC (1872), Partick Thistle FC (1876), Abercorn FC (1877), Clyde FC (1877) a Yoker AFC (1885). Dne 6. listopadu 1887 k nim přibyl Celtic FC, který se měl stát nesmiřitelným katolickým rivalem protestantských „Jezdců“ a zároveň s nimi vytvořil dvojici nejslavnějších skotských klubů.

Celtic se zrodil na sešlosti, kterou zorganizoval irský marista bratr Walfrid v kostele sv. Marie, stojícím na East Rose Street (dnešní Forbes Street) v glasgowské čtvrti Calton. Řádový bratr chtěl vybírat peníze na jídlo pro děti chudých irských přistěhovalců a ve své snaze o vytvoření charitativního spolku se zjevně nechal inspirovat příkladem Hibernianu, založeného v roce 1875 irskými přistěhovalci v Edinburghu. Walfrid také navrhl název Celtic, který měl odrážet jak irské, tak skotské kořeny klubu. Jeho členům se zpočátku říkalo „Bold Boys“ (Chlapáci), ale mnohem známější je přezdívka „Bhoys“, která přežila dodnes. Nadbytečné „h“ ve spojení s předcházejícím „b“ napodobuje pravopis gaelštiny a rovněž tedy zdůrazňuje keltský původ. Poprvé je doloženo na pohlednici z přelomu století s vyobrazením hráče Celticu a nápisem „Bould Bhoys“.

V pondělí 28. května 1888 nastoupila jedenáctka nového glasgowského klubu ke svému prvnímu zápasu. Soupeřem Celticu byla rezerva Rangers, hrající pod hlavičkou Swifts. Zlé jazyky tvrdí, že „Jezdci“ nechtěli postavit své první mužstvo, aby se vyhnuli případné potupě od úplného nováčka, který své hráče posbíral v týmech irských přistěhovalců. Byl mezi nimi i centrforward Dumbartonu John Madden, jemuž tak připadla čestná úloha vést v premiérovém utkání Celticu útočnou řadu. Do fotbalových dějin se zapsala tato sestava: Michael Dolan (Drumpellier) – Eddie Pearson (Carfin Shamrock), James McLaughlin (Govan Whitefield) – Willie Maley (Cathcart), James Kelly (Renton), Phil Murray (Cambuslang Hibs) – Neil McCallum (Renton), Tom Maley (Cathcart), John Madden (Dumbarton), Michael Dunbar (Edinburgh Hibs), Charlie Gorevin (Govan Whitefield).

Zápas ve starém Celtic Parku sledovaly dvě tisícovky diváků, a jak poznamenává dobový skotský tisk, návštěva by jistě byla větší, kdyby se v Glasgow téhož dne nekonala mezinárodní výstava. Celtic vyhrál 5:2 a jeho vůbec první branku vstřelil brzy po zahájení hlavou McCallum. Další gól přidal pár minut před přestávkou Kelly a ve druhé půli se zaskvěl hattrickem Tom Maley. Novináři ocenili výkon vítězného celku a někteří už začali tušit jeho možnosti. Například časopis Scottish Umpire dne 5. června 1888 napsal: „Zdá se, že nově založený glasgowský klub Celtic FC má před sebou světlou budoucnost. Pokud bude výbor moci stavět stejnou nebo stejně silnou jedenáctku, jaká v pondělním podvečeru nastoupila proti Rangers, nebude mít Celtic nouzi o mecenáše ani o příznivce.“

John Madden se po prvním utkání v dresu Celticu vrátil do domovského Dumbartonu. „Výboři“ ambiciózního glasgowského klubu však o něj dál velmi stáli a on jejich vábení neodolal. V srpnu 1889 se do Celticu vrátil a 14. září v jeho zeleno-bílém, tehdy ještě svisle pruhovaném dresu odehrál svůj první soutěžní zápas proti Queen’s Parku (2:1) ve Skotském poháru. Dřina v drsném prostředí glasgowských loděnic ještě posílila Maddenovu odolnost, houževnatost a smysl pro týmovou práci, které se u něj vzácně kloubily s nesporným fotbalovým uměním. A hlavně – začal střílet góly. První dva dal 23. srpna 1890 v ligovém zápase na hřišti Heart of Midlothian FC, kde Celtic vyhrál 5:0. Dělové rány, jimiž prý dokázal vyvrátit branku „z kořenů“, Maddenovi vynesly přezdívku „Rooter“ (Kořenář). Podle jiného výkladu ji ale získal díky své zálibě v „patičkách“, což by zase potvrzovalo jeho hravou fotbalovou náturu.

Smysl pro humor Madden projevil v jednom ze zápasů Celticu proti Kilmarnocku, kdy mu život na trávníku všemožně znepříjemňoval hráč soupeře jménem Bummer Campbell. Stížnosti na jeho neustálé podrážení, okopávání a další záludnosti nebyly „Rooterovi“ nic platné. Odešel tedy ze hřiště a vrátil se s velkým kapesním nožem. Ten pak podal svému mučiteli s žádostí, aby mu probodl srdce, protože už nechce dál trpět a čekat na pomalou smrt ve vzájemných soubojích. Campbella prý Maddenova scénka pobavila tak, že se k němu ve zbytku utkání už choval ohleduplněji.

O služby Johna Maddena se brzy začaly zajímat profesionální kluby v Anglii. „Bhoys“ však nechtěli o svého centrforwarda přijít a udělali z něj jednoho z nejlépe placených hráčů ve stále ještě amatérském skotském fotbale. Fanoušci dobře věděli, že amatérský status hráčů ve Skotsku je jen předstíraný, a než se s tímto pokrytectvím i tam v roce 1893 skoncovalo, hodnotili prý z tribun Maddenovy střelecké pokusy sarkastickými výkřiky typu „Tahle pumelice je za 2 libry!“

Po ligovém zápase proti edinburským Hearts prý Madden odjel na testy do anglického Sheffieldu, ale potom náhodou potkal hlavního činovníka Celticu Johna Glasse (1851-1906) a svého spoluhráče Willieho Maleyho (1868-1958). Oba do něj začali hučet, že by měl do Anglie vyrazit raději s Celticem, který tam měl domluvené turné, a „Rooter“ jejich argumentům podlehl. Po návratu se jeho týdenní gáže rázem zvýšila o deset liber...

Podle jiné legendy byl John Madden v sezoně 1892-1893 skutečně krátce zaregistrován anglickou Fotbalovou asociací jako hráč Sheffieldu Wednesday FC, ale s yorkshirským klubem jen trénoval a nikdy za něj nenastoupil. Dobová svědectví o tom, co Maddena přimělo k návratu, sahají od prostého přesvědčování funkcionáři Celticu přes náznaky o uplatnění fyzického násilí až po využití všudypřítomného vlivu katolické církve na každodenní život jejích oveček. Richard Sparling, autor knihy „The Romance of the Sheffield Wednesday“ (Romance Sheffieldu Wednesday), se přiklání k poslední variantě: Maddena podle něj po pouhých dvou dnech strávených v Sheffieldu přiměl k návratu kněz.

John Madden je ve Sparlingově knize také jednou z hlavních postav panoptikálního příběhu, jenž dokládá, jaké nástrahy číhaly na skauty anglických klubů, kteří se v posledních desetiletích 19. století vydávali hledat fotbalové talenty do Skotska. V září 1891 se „Rooter“, tehdy už dávno hráč Celticu, setkal na nádraží v Particku s činovníkem Sheffieldu Wednesday jménem Dickinson a jistým Mr. Wilsonem, vágně označovaným jako „agent“. Společně pak odjeli do hospody Sinclair´s v Dumbartonu, kde Madden oba Angličany opustil, aby se za chvíli vrátil s místními hráči Spiersem a Towiem.

Podle Sparlinga byla knajpa u dumbartonské železniční stanice místem, které znal ve Skotsku každý, kdo měl něco do činění s fotbalem. Ve chvíli, kdy si tam chtěl Towie přátelsky popovídat s Dickinsonem a upsat se Sheffieldu, rozlétly se dveře a do lokálu vtrhli činovníci Dumbartonu v doprovodu několika místních týpků. Agent Wilson, který se v podobné situaci zřejmě neocitl poprvé, se spěšně vytratil. Zato Madden s Dickinsonem, přitištění zády ke zdi, to pěkně slízli. Vzduchem létaly pěsti a padlo několik dobře mířených ran. Venku na Church Street mezitím dav zhoustl na nějakých dvě stě lidí.

Za pár minut se přihlížejícím naskytl pohled na nebohého Dickinsona, jenž vyběhl z nálevny a pronásledován davem prchal na nádraží. Z nosu i úst mu crčela červená a kolem očí už mu začínaly natékat dva fialové monokly. Šťastným řízením osudu doklopýtal zmalovaný bafuňář na peron právě ve chvíli, kdy odtud odjížděl vlak do Glasgow. Legenda praví, že když se v kupé zhroutil na sedadlo, uviděl před sebou růžolícího agenta Wilsona, jenž ze šlamastyky v Dumbartonu vyvázl jako učiněné neviňátko.

John Madden v Celticu setrval do roku 1897. V zeleno-bílém dresu odehrál 118 soutěžních zápasů (92 ligových/26 pohárových) a vstřelil v nich 49 branek (38/11). S glasgowským klubem získal tři mistrovské tituly (1893, 1894, 1896) a jednou vyhrál Skotský pohár (1892).

Za národní tým své země Madden nastoupil ve dvou oficiálních utkáních. Soupeřem Skotů byl v obou případech Wales a obě se hrála v rámci britského mistrovství, tzv. Home International Championship. Dne 18. března 1893 střední útočník Celticu pomohl skotské reprezentaci ve velšském Wrexhamu k vítězství 8:0 čtyřmi brankami a 23. března 1895 se tamtéž podílel na remíze 2:2 jedním gólem. Je s podivem, že při Maddenově střelecké potenci v mezistátních zápasech nevyužila Skotská fotbalová asociace jeho služeb častěji.

Podle svědectví svých současníků byl „Rooter“ také vynikajícím hráčem fotbalu pětičlenných týmů. Jeho spoluhráč ze Celticu James Blessington (1874-1939) v roce 1914 dokonce napsal, že na tomto poli Madden neměl doma ve Skotsku sobě rovného. Za jedinou sezonu prý na turnajích „five-a-side“ vyhrál desítky zlatých kapesních hodinek s řetízkem i pokojových hodin, jimiž doma vyzdobil všechny místnosti a další pak rozdal příbuzným a kamarádům. Blessington ve stejném novinovém článku cituje Maddenovu matku, která jen těžko skrývala mateřskou pýchu, když si naoko stěžovala, jak ji „tikání těch proklatých hodin“ dohání k šílenství. Jednu z trofejí – čajový servis, který Madden vyhrál v roce 1890 – rodina později věnovala Skotskému fotbalovému muzeu v Hampdenu.

Dědek

Po skončení angažmá v Celticu působil John Madden v Dundee FC (1897) a Tottenhamu Hotspur FC (1897-1898). Za tyto kluby už zřejmě neodehrál žádný soutěžní zápas a nejspíš v nich vypomáhal jako trenér a sekretář. Prapravnuk Maddenova bratra Tom O’Neill, který strávil dvacet let mapováním života svého slavného předka, k tomu poznamenává, že jeho praprastrýce to k trenéřině táhlo už od časného mládí: „Byl to chytrý kluk, který si velice potrpěl na disciplínu. Když šlo o to pochytit nějaké informace, byl to úplný vysavač. Existují důkazy, že už ve svých 22, 23 letech koučoval chlapce v parku. Patřil k prvním šiřitelům fotbalové taktiky.“

Ani dumbartonskému rodáku O’Neillovi se však nepodařilo vypátrat, jak Madden žil a co dělal v dalších několika letech na přelomu století. Vzhledem k tomu, že se později v Čechách údajně prokázal dokumentem o rozvedeném manželství, měl v té době asi rodinu. Jisté je až to, že v roce 1904 Madden ve funkci kouče odcestoval s výpravou Celticu do Rakouska-Uherska, kde tým sehrál dvě přátelská utkání ve Vídni a dvě v Praze. V hlavním městě Čech a Moravy zeleno-bílí porazili 23. května DFC Praha 3:0 a o dva dny později Slavii Praha 4:1.

Zápasy Celticu ve střední Evropě sjednal bývalý anglický fotbalista George Joseph Payne, který byl v prvních letech 20. století zaměstnancem jednoho pražského zemědělského podniku. Dnes už se nedovíme, jestli on a Ernie Payne, s nímž Madden hrával v Tottenhamu, nebyla jedna a táž osoba. Agent Payne každopádně věděl o Maddenových neurovnaných poměrech doma ve Skotsku i o tom, že Slavia by ráda svěřila dosud neobsazenou funkci trenéra někomu z renomovaných ostrovních fotbalistů.

Pražský klub do Británie dokonce vyslal své zástupce a ti projevili zájem o Johna Taita Robertsona (1877-1935). Obránce Rangers, který se stejně jako Madden narodil na High Street v Dumbartonu, však nabídku pražského klubu nepřijal – v roce 1905 se stal vůbec první hráčskou a současně i trenérskou akvizicí londýnské Chelsea (a shodou okolností také střelcem historicky první branky „Blues“). Jacky Robertson a další dumbartonský hráč glasgowských „Jezdců“ Finlay Speedie (1880-1953) prý ale ušili na slávisty boudu: nechali vyfotografovat Maddena v dresu Rangers a skotské reprezentační čapce a obrázek poslali do Prahy. O úředně ověřený závěr této legendy se pak postaral Payne, který Maddenovi zprostředkoval vůbec první trenérskou smlouvu v dějinách SK Slavia. Tuto verzi Maddenova příchodu do Čech podporuje i pohlednice, kterou vydala Slavia v roce 1910. Je na ní ctihodně vyhlížející skotský gentleman v buřince a popisek „John Madden (Glasgow Rangers) – trainer S. K. Slavia“.

Jestliže není docela jasné, jak a proč Madden odešel do Prahy, pak skoro nelze pochybovat o tom, co ho tu udrželo 43 let až do jeho smrti. První trenér Slavie se nastěhoval do podnájmu v Dobrovského ulici 14 na Letné a brzy začal chodit s dcerou své bytné Františkou Jindřiškou Čechovou, která se jako zaměstnankyně nedaleké prádelny a žehlírny starala i o dresy jeho klubu. Madden se s Františkou, která byla o 17 let mladší, záhy oženil a v srpnu 1906 se jim narodil syn Jindřich Richard. Druhé jméno dostal po svém kmotru, tehdejším kapitánovi a levém obránci červeno-bílých Richardu Veselém. Z Harryho, jak všichni mladému Maddenovi říkali, vyrostl nadaný fotbalový útočník, který začal nastupoval za rezervu Slavie a na zájezdech hrál i s jejími ligovými hráči. Jeho život však byl krátký a skončil tragicky skokem pod vlak, údajně z nešťastné lásky.

Johna Maddena však kromě rodiny v Praze nejspíše držely i důvody ekonomické. Již zmíněný John Tait Robertson, který po Chelsea (1905-1906) trénoval i MTK Budapešť (1911-1913), se někdy v té době setkal ve Vídni s „Rooterem“ a ten mu prý řekl, že „trénovat v Praze je lepší než utahovat nýty v glasgowských docích“. Kouč Madden si ve Slavii přišel na pěkné peníze a jeho životní úroveň v Praze byla jistě vyšší než za mladých let ve Skotsku. On i jeho žena se oblékali podle poslední módy a Madden si potrpěl na britský styl. Chodíval v černé buřince a lesklých perkách, vždy zahalen do modravého dýmu lulky.

Takto vyfešákovaný předstoupil 5. února 1905 po poledni před hráče Slavie a pronesl svůj slavný inaugurační projev: „Jmenuji se Madden. Mám určité fotbalové zkušenosti a vím, že je máte i vy. Jistě budeme dobrými přáteli.“ A česky dodal: „Dekuji vam.“ S každým hráčem si potřásl rukou a pak si zapálil čibuk. „To je jediné, čím se budeme lišit. Když kouří fotbalista, už není fotbalistou. Trenér kouřit může,“ vysvětlil ohromené kabině a ještě jednou česky poděkoval.

Pokud někomu z playerů nedošlo hned, že jim tenhle chlápek pořádně zvedne mandle, poznávali to v dalších dnech, týdnech a měsících. V té době se běžně trénovalo jen s míčem pod vedením kapitána, který také určoval sestavu. Madden zavedl do přípravy atletické a gymnastické prvky. Se svými svěřenci nacvičoval hru při zastřeném zorném úhlu a přihrávky i střelbu oběma nohama. Od hráčů vyžadoval vzornou životosprávu včetně stravovacích návyků a sám ji často v místě jejich bydliště kontroloval.

Skotský ras a pedant s vysoce vyvinutým smyslem pro spravedlnost byl nejen výborným trenérem, ale i psychologem a fyzioterapeutem. Výrony a kontuze léčil slavnými „skotskými střiky“, mýdlovými zábaly a bylinkovými mastmi, které sám vyráběl. Po zápasech ordinoval hráčům den volna, ale také je fotbalově vzdělával rozbory odehraných utkání. Česky se přitom „Dědek“ Madden, jak mu všichni začali říkat, nikdy pořádně nenaučil. Jazyk své nové vlasti ovládl jen natolik, aby sám rozuměl a mohl hráče jaksepatří seřvat. „Šecko myslí, moc umí. Málo trénynk, end samý cholka end hospoda. Šecko for sranda. Já myslí, že plajers velký rošťáks…,” říkával prý o českých playerech roztomilou směsicí češtiny a angličtiny.

Slavia se pod vedením Johna Maddena, který získal do té doby neslýchané pravomoci, pomalu měnila v dobře fungující velkoklub. Vzestup červenobílých v maddenovské éře názorně dokládá historie výsledků jejich mužstva v zápasech s Celticem, který Madden jako keltský patriot vždy považoval za nejlepší tým na světě. Jak už víme, v roce 1904, ještě před příchodem Maddena, Slavia doma podlehla 1:4 (a ve stejném roce i glasgowským Rangers 0:5). O dva roky později „Bhoys“, koučovaní Maddenovým někdejším spoluhráčem Williem Maleym, se Slavií už jen remizovali 3:3 a české noviny se rozplývaly nadšením: „Slavia provedla tak skoro zázrak, hrajíc s mistry skotské ligy nerozhodně. (...) Vidouce hru Skotů a styl Slavie, musíte si říci: skotský football je pravým vzorem pro Slavii, které výborně svědčí a odpovídá. Úspěch našich borců je velkolepý. 29. květen 1906 bude nutno v dějinách Slavie červeně podtrhnouti dvakráte.” A když se Celtic do Prahy znovu vrátil v roce 1922, podlehl Slavii 2:3...

Madden získal se Slavií řadu domácích titulů. Čtyřikrát dobyl Pohár dobročinnosti (1908, 1910, 1911, 1912), který v té době byl nejvýznamnější pohárovou soutěží v českých zemích. V letech 1913 a 1915 vyhrál Mistrovství Českého svazu footballového a v letech 1918 a 1924 Mistrovství Středočeské župy. Obě soutěže byly předchůdkyněmi profesionální fotbalové ligy, kterou pak Slavia s Maddenem na lavičce opanovala třikrát (1925, 1929, 1930). Z klubové práce skotského trenéra těžila i reprezentace: v roce 1911 byl u triumfu týmu Čech a Moravy na amatérském mistrovství Evropy ve francouzském Roubaix a o devět let později dovedl národní tým Československa do finále olympijského turnaje v Antverpách.

V roce 1925, kdy si čeští fotbaloví příznivci připomínali kulaté výročí Maddenova příchodu do Prahy, mu slávisté poděkovali těmito slovy:

„Náš milý a vážený John Maddene! Jako závan větru uplynulo 20 let od chvíle, kdy z krásné své vlasti, rázovitého Skotska, přijel Jste k nám ověnčen nejvyššími poctami a vavříny, jichž může dobýti ctitel kulatého míče. Přišel jste nás učiti a vésti, ale záhy vepsal Jste se pro vždy do našich srdcí, stal Jste se naším milým, drahým přítelem, váženým jako skvělý příklad sportovce, dvojnásob milovaným pro příchylnost, kterou Jste projevil vůči našemu klubu, a neméně než to vše, ctíme Vás a vážíme si Vás jako člověka dobrého zlatého srdce, pevného charakteru, povahy přímé, otevřené, poctivé. Dvacet let uplynulo, Váš tmavý vlas prošedivěl, zůstal Jste u nás a zůstanete, neboť doufáme, že, našel Jste u nás novou vlast a domov, našel Jste u nás upřímné a srdečné přátelství, které rozlučuje jen chvíle, kdy odebíráme se tam, kde není žalu víc... Dnes po 20 letech Vašeho pobytu u nás tím více Vás vzpomínáme, Vám ruku tiskneme, abyste věděl, jak Vás máme rádi. Vaši přátelé.“

John Madden vedl fotbalisty Slavie neuvěřitelných 25 let. S trenérskou prací se rozloučil 4. června 1930, kdy červenobílí v posledním ligovém kole vyhráli nad Spartou 3:2 a neporaženi obhájili mistrovský titul z předcházejícího roku. Na klubové oslavě si tehdy skoro pětašedesátiletý kouč vzal slovo a suše oznámil: „Končím. Už vám nemám co dát.“ Všechny přítomné tím zaskočil, ale nikdo se mu neodvážil oponovat. Slávisté věděli, že slovo „Dědka Maddena“ má platnost zákona.

V éře Johna Maddena odehrála Slavia Praha 169 bodovaných mistrovských zápasů, z nichž 134 vyhrála, 12 remizovala a pouze 23 prohrála při celkovém skóre 717:206. Absolvovala také 429 mezinárodních utkání s bilancí 304-52-73 a skóre 1801:655. Práce skotského trenéra však vydala možná nejcennější plod až čtyři roky po jeho odchodu do fotbalového důchodu: byla jím stříbrná medaile národního týmu Československa na mistrovství světa 1934 v Itálii. Stačí připomenout, že k finálovému zápasu proti domácímu mužstvu nastoupilo osm hráčů Slavie...

„Dědek“ Madden zůstal Slavii nablízku i v dalších letech. Začal se věnovat exekutivě a pracoval v několika komisích. Vstoupil do řad staroslavistů, což byli předchůdci dnešního Odboru přátel Slavie. A až do posledních dnů svého života chodil na fotbalové zápasy. Svým trenérským následníkům se však do řemesla nepletl.

Pozemská pouť Johna Williama Maddena skončila 17. dubna 1948. Když ho o čtyři dny později pohřbívali na Olšanských hřbitovech v Praze, doprovázela jeho rakev vedle vdovy, která ho přežila o 15 let, a funkcionářů Slavie čestná stráž složená z hráčů v červenobílých dresech s hvězdou na hrudi.

Syn dumbartonské skály a jeden z prvních jedenácti fotbalových „Bhoys“ navždy spočinul jako milovaný a uctívaný „Dědek“ v zemi pojmenované Bohemia podle keltského kmene Bójů, jehož název je snad zase odvozen od keltského prazákladu „boj“.

Zní to jako závěr béčkového filmu, ale John Madden v něm i bez českých titulků synům Slavie ukázal, že zvukomalebná podoba těch slov nemusí být čistě náhodná.

2015 © Petr Nosálek
(psáno pro Červenobílé listy)