František Plánička, který zemřel 20. července 1996 ve věku 92 let, byl v době své největší slávy nejpopulárnějším fotbalovým brankářem na světě. Jeho jméno je neodmyslitelně spjato s pražskou Slavií, jejíž barvy dlouhá léta hájil a s níž dosáhl osmi titulů. Jako kapitán reprezentačního týmu přebíral stříbrné medaile na světového šampionátu v Itálii v roce 1934. Přes své úspěchy a popularitu platil Plánička celý svůj život za vzor pracovitosti, skromnosti i fair play.

Rodák z pražské Letné už ve čtrnácti letech chytal za Slovan Praha VII, od patnácti let střežil branku Bubenče. Do Slavie přišel v roce 1923 po půlročním tréninku na Spartě, tamním funkcionářům se totiž zdál být příliš drobný. Sešívaný dres oblékal šestnáct let a odehrál v něm téměř tisícovku zápasů. "Bican, Puč a Plánička, z nebe se dívají, jak Slavie válí, Bican, Puč a Plánička, na Slávii jsou hrdí," zpívá se v jednom z chorálů slávistických fanoušků.

"Léta ve Slavii byla pro mne 16 let lidského života s jeho slastmi, ale i 16 let rodinného i osobního odříkání. Nelituju toho ani na vteřinu. Prožil jsem ve Slavii nesmírnou spoustu krásných dní, na které do smrti nezapomenu," řekl pražský rodák o svém působení v červenobílém klubu. Největšího úspěchu Plánička ale dosáhl v reprezentačním dresu. Jako kapitán přivedl Československo až do finále MS, v němž mužstvo - ovšem s notným přispěním rozhodčího Eklinda - podlehlo domácí Itálii 1:2.

Ve čtvrtfinále následujícího světového šampionátu ve Francii si zlomil ruku a zranění nakonec způsobilo konec jeho kariéry. Později pomáhal trenérům, angažoval se i ve výboru Slavie a svým brankářským uměním dlouho udivoval v zápasech internacionálů. Již v dobách své největší slávy byl zaměstnán jako úředník penzijního ústavu, za který rovněž "válel" na postu levé spojky. V roce 1985 převzal mezinárodní Cenu Fair play, o 15 let později skončil čtvrtý v anketě o českého fotbalistu století.


(PLEJER.CZ, ČTK)