Tangem proti totáči aneb Vzpomínka na jednu argentinskou tancovačku r. 1978

Před 40 lety, 25. června 1978, porazili fotbalisté Argentiny ve finále mistrovství světa Nizozemsko 3:1 po prodloužení a získali první titul mistra světa. Na jeden z nejkontroverznějších šampionátů fotbalových dějin a počátky svého argentinského "vlastenectví" vzpomíná Petr Nosálek.

Když jsem někdy v roce 1967 spatřil tu fotku s popiskem "Roberto Perfumo - Racing Club", ucítil jsem vůni fotbalového nebe a uslyšel hlas, který mi říkal: Budiž Argentincem! Racing po vítězství v jihoamerickém Poháru osvoboditelů právě udolal ve třech zápasech skotský Celtic a získal i Interkontinentální pohár, ale mě, dvanáctiletého synka armádního oficíra, okouzlil víc zárodek hipácké mařeny na hlavě toho plejera a jeho dres s bílými a bleděmodrými pruhy. "Albicelestes" by mě však časem jistojistě obrátili na svoji víru i bez zjevení božského Perfuma. V normalizačních 70. letech jsme už coby vyspělí rockoví rebelové nemohli nepocítit veliké souznění s čutajícími bohémy v bílomodrých trikotech, kteří vypadali i hráli jako fotbalová odnož Led Zeppelin.

Hubená léta

Fandit Argentině však znamenalo i trpět: zatímco kluby té země po triumfu Racingu vyhrávaly jednu Copu Libertadores za druhou, národní mužstvo se nekvalifikovalo na MS 1970 v Mexiku ze skupiny, kde byly jejich soupeři do té doby průměrné Peru a po věky věků slabá Bolívie, a o čtyři roky později "Albicelestes" vedení kapitánem Perfumem pohořeli na šampionátu v Západním Německu.

Tam už úvodní prohra 2:3 s Polskem naznačila, jak argentinský fotbal zaostal ve vývoji za Evropou, a naplno se to ukázalo ve druhé fázi šampionátu. Nizozemci, tehdy asi nejlepší tým na světě, dávali soupeřům lekce z totálního fotbalu a jeho nejbrilantnější ukázku si schovali na duel s Argentinou: dokonale organizovaný, a přitom nesmírně kreativní (a skoro stejně vlasatý!) celek "Oranje", dirigovaný geniálním Johanem Cruyffem, nasázel těžkopádným, bezradně působícím hřívám od La Platy čtyři góly – a to k nim byl ještě hodně milosrdný. Hořkou codou pro "Albicelestes" pak byla porážka 1:2 v nezáživném zápase s věčným jihoamerickým rivalem Brazílií a remíza 1:1 s týmem NDR. Auf Wiedersehen!

Na blankytném nebi se začalo blýskat na lepší časy až s příchodem trenéra Césara Luise Menottiho. V nás Argentincích českého původu vzbuzoval naděje už svojí vizáží hipísáka s prošlou záruční lhůtou a zvykem kouřit i na lavičce jednu cigaretu za druhou.

A opravdu: fotbalový romantik přezdívaný El Flaco (Hubeňour) od podzimu 1974 fotbal ve své zemi z gruntu překopal. Jestliže po výbuchu na MS 1958 ve Švédsku, kde "Albicelestes" utrpěli historický debakl 1:6 s Čechoslováky, Argentina programově zavrhla artistické pojetí "krásné hry" a přimkla se k evropsky robustnímu stylu a kázni, pak o 16 let později se Menotti vysmál pověře, že Evropany lze porazit jen jejich vlastními zbraněmi, a vyhlásil návrat od fotbalové totality k jihoamerickým kořenům.

Trenérův fotbalový kánon obsahoval šest hlavních přikázání: talent a technické dovednosti mají přednost před fyzickou silou; pohyb bez myšlení nemá smysl právě tak jako myšlení bez pohybu; zónová a osobní obrana se musejí pružně prolínat podle okamžité situace; při útočení bude Argentina používat místo zavedeného systému 4-4-2 hru na dvě křídla a centrforvarda; po ztrátě míče je třeba ho co nejdřív znovu získat; hráči si musí uvědomit, že jsou pokračovateli fotbalových tradic s odkazem hrdinů. Jak se Menottimu podařilo tyto myšlenky převést do praxe, mělo ukázat domácí mistrovství světa v roce 1978.

Veni, vidi, Videla

O pozadí argentinského šampionátu se v komunistickém Československu vědělo jen málo. Netušili jsme, že byl organizačně cinknutý možná podobně jako letošní turnaj v Rusku nebo ten příští v Kataru. A v tehdejší informační bídě nám jaksi nedocvakávalo ani to, že brutální vojenská junta v čele s generálem Jorgem Videlou chce mistrovství využít k vylepšení svého obrazu ve světě a dotlačit domácí mužstvo k titulu i zákulisními intrikami a politickou korupcí. Když levičák Menotti před šampionátem prohlásil "My nereprezentujeme ani tak stát (rozuměj: generálské satrapy) jako spíš skvělé tradice argentinského fotbalu, odrážející lidového ducha", znělo to jako revoluční fráze jiného rodáka z Rosaria a fotbalového fanouška jménem Che Guevarra. S Hubeňourem se však dalo na rozdíl od vraha s lékařským diplomem souhlasit i zprava.

Postup ze základní skupiny si "Albicelestes" sice zajistili už po prvních dvou zápasech, ale ne zrovna přesvědčivě: v pekelné atmosféře osmdesátitisícového kotle El Monumental usmažili s vydatnou pomocí ustrašených rozhodčích Maďarsko i Francii 2:1 a v utkání o vítězství ve skupině, které pískal asi nejlepší sudí té doby Izraelec Abraham Klein, podlehli Itálii 0:1. Tento výsledek znamenal, že k bojům o finále se mužstvo pořadatelské země muselo stěhovat z Buenos Aires do Rosaria.

Na stadionu s poloviční kapacitou, ale ve stejně ohlušující kulise bílomodří "povinně" zdolali Polsko 2:0 brankami svého jediného krajánka Maria Kempese, který se konečně střelecky chytil po jedenáctizápasovém půstu, a v surové bitvě plné záludností remizovali bez branek s Brazílií. Trojnásobní mistři světa pak vítězstvím 3:1 nad polskou družinou připravili svým největším fotbalovým nepřátelům nelehký domácí úkol: pokud si Menottiho výběr chtěl zahrát finále, musel v posledním duelu skupiny porazit Peru aspoň o tři a vstřelit nejmíň čtyři branky. Stanovenou normu nakonec splnil na 200, resp. 150 procent, ale nejhorší demolice incké říše od dob conquisty dodnes zanechává nepříjemnou pachuť: rodák z Rosaria Ramón Quiroga, hájící branku Peru, dostal od Argentinců šest banánů a vláda jeho země údajně 35.000 tun obilí a navrch snad i nějaké zbraně...

Hvězdy a pruhy

Fillol – Olguín, L. Galván, Pasarella, Tarantini – Gallego – Ardiles, Kempes – Bertoni, Luque, Ortiz. Sestavu, která se měla 25. června 1978 ve finále pomstít Cruyffovým sirotkům za čtyři roky starou nakládačku z Německa a vstoupit do galerie nesmrtelných, znám dodnes nazpaměť i s daty narození hráčů a jejich klubovou příslušností.

Zápas jsem sledoval v natřískané televizní místnosti kolejí VŠCHT v Pardubicích, kde jsme byli s několika dalšími Jihoameričany českého původu a jedním rodilým Nigerijcem mezi fandícími spolužáky v jasné menšině.

Argentinští domorodci neponechali nic náhodě: nizozemské soupeře dopravili na El Monumental podobně jako před 11 lety fotbalisty Celticu na stadion Racingu – pomalou okružní jízdou ucpanými ulicemi Buenos Aires, aby jim rozběsnění fanáticos mohli pořádně zabušit na okna autobusu, a před výkopem jim zabrnkali na nervy protestem proti sádře na ruce Reného van de Kerkhofa. Mladší z obou nizozemských dvojčat s ní v pohodě odehrálo celý turnaj, ale italský rozhodčí Sergio Gonella (Ježíši, jen ne toho Kleina!) teď nařídil sádru vyměnit za bandáž a už před prvním fouknutím do píšťalky naznačil, že ví, jak má finále řídit.

Na trávníku zasypaném konfetami přesto zpočátku působil nervózněji domácí tým. "Oranje" si vypracovali dvě velké šance, ale jejich kdysi největší hároš Johnny Rep nejprve po přímém kopu Arieho Haana hlavičkoval těsně vedle a o chvíli později jeho ránu z místa poblíž penaltového puntíku fantasticky zneškodnil Ubaldo Fillol. Gólmanův životní zákrok nabudil i jeho spoluhráče v poli. Bránu Nizozemců zpočátku ostřeloval hlavně kapitán Daniel Pasarella, ale pak začal řádit Kempes. Bleskově zajížděl do obrany soupeře a osm minut před půlí při jednom průniku vytrčil mezi dvěma beky nohu delší než kulečníkové tágo a gólovým šťouchem poslal náš tým do vedení.

Po přestávce útočník Leopoldo Luque nevyužil k navýšení náskoku "Albicelestes" skvělého úniku Daniela Bertoniho po pravé straně a jeho přízemního centru do šestnáctky. Míč pak drželi většinou Holanďané a domácí tým bránil všemi dovolenými – a pohříchu i nedovolenými – prostředky. Naše argentinská gerila na pardubických kolejích se už už chystala slavit, jenže v 82. minutě se před malým vápnem vznesl do vzduchu "žolík" Dirk Nanninga a hlavou vyrovnal na 1:1.

Ave Mario

Láhev jabčáku za 9 Kčs, přichystaná na oslavu argentinského triumfu, musela počkat do konce prodloužení, které bylo famózním přídavkem jedenáctičlenného orchestru s černovlasou fotbalovou verzí Roberta Planta jako sólistou. Kempes ve 105. minutě protancoval s míčem až před brankáře Jana Jongbloeda, a třebaže ho napoprvé nepřekonal, při dorážce byla jeho pravačka znovu rychlejší než dva přibíhající obránci v oranžových dresech – 2:1!

O deset minut později se útočník Valencie jako lehký tank opět probil obranným valem a připravil gól pro Bertoniho, který "Oranje" definitivně dorazil. Když za dalších pět minut Gonella odpískal konec, mysleli jsme, že explodoval sklad semtexu v pardubické Synthesii, ale byl to jen výbuch fotbalového šílenství v dalekém Buenos Aires.

"Albicelestes" triumfovali na jednom z nejpochybnějších šampionátů v historii. Turnaj zmanipulovaný zlotřilými vládci země a jejich přítelem Joãem Havelangem, jenž po svém zvolení do čela FIFA v roce 1974 udělal na několik desetiletí z korupce ve světovém fotbale systémovou záležitost, vyhráli i tak jen o vlas, avšak pro mě, ostříhanou studentskou máničku, která měla za pár dní odjet na závěrečné vojenské soustředění vojenské katedry, se právě to rovnalo nejskvělejšímu vítězství.

Dal jsem si je za rámeček – stejně jako kdysi svatý obrázek Roberta Perfuma.


(Petr Nosálek, PLEJER.CZ)