Příběh vykládaný stříbrem
Československý fotbalový internacionál Josef Kadraba, který zemřel 5. srpna 2019 ve věku 85 let, poskytl jeden z posledních rozhovorů v únoru loňského roku. Pro Paměť národa s ním ve Vídni natáčel Petr Nosálek, šéfredaktor webu PLEJER.CZ, a Kadrabovy vpomínky na nejslavnější okamžiky jeho kariéry - MS 1962 v Chile - zpracoval do textu, který pak vyšel v páteční příloze deníku Sport. Článek přetiskujeme v plném znění.
„Pepíku, připrav si kopačky, v příštím zápase už nastoupíš,“ prohlásil můj parťák z národního týmu Josef Masopust, když se 7. června 1962 po třetím a posledním utkání Československa v základní skupině fotbalového mistrovství světa vrátil do naší chilské haciendy. Svoje boty s kolíky hodil do kouta a praštil sebou na postel. Byl utahaný a nejspíš i naštvaný, protože jsme právě podlehli Mexiku 1:3.
Já jsem nejen tenhle duel, ale i naši úvodní nečekanou výhru 1:0 nad Španělskem a bezbrankovou plichtu s Brazílií sledoval pouze jako divák z betonových ochozů stadionu v přímořském letovisku Viña del Mar. Kouč Rudolf Vytlačil zatím spoléhal na osvědčenou útočnou pětici Štibrányi – Scherer – Kvašňák – Adamec – Jelínek, ve které jen proti Mexičanům nahradil Josefa Jelínka na levém křídle Václav Mašek. Nebyl jsem ani na lavičce, protože v té době se na světových šampionátech ještě nesmělo střídat a náhradníci v zápasech prostě neexistovali. Trenéři si museli vystačit s nominovanou jedenáctkou, a jestliže se některý hráč zranil, snažil se zbytek mače aspoň odpajdat tak jako chudák Pelé v utkání s námi.
Po prohře s Mexikem se v novinách psalo, že jsme to utkání na Vytlačilův pokyn vypustili. Postup jsme měli jistý už předtím a jít do čtvrtfinále ne z prvního, ale až z druhého místa mohlo být výhodné. Na vítěze naší skupiny totiž čekala Anglie, všeobecně považovaná za těžšího soupeře než její překvapivý přemožitel Maďarsko. Já jsem ale tehdy ani nikdy potom od nikoho z kluků neslyšel, že bychom v duelu s Mexičany něco ošulili. Vždyť Venca Mašek překonal jejich gólmana už po 16 vteřinách hry a byl až do roku 2002 střelcem nejrychlejší branky na světovém šampionátu! A vůbec nejlepším důkazem toho, že jsme hráli od začátku až do konce naplno, pro mě byl zdrchaný výraz Masopustovy tváře po příjezdu ze zápasu na ubytovnu ve Valparaísu.
„Proč myslíš, že bych měl nastoupit?“ zeptal jsem se ho. „Rudi přece nerad míchá osvědčenou sestavou a nám se tady zatím daří nad očekávání.“ Pepík se mi upřeně zadíval do očí a odpověděl: „Hele, říkám ti, že proti Maďarům budeš hrát, tak si koukej ty svoje kopačky pořádně vyleštit!“ Kdyby to řekl někdo jiný, byl bych dál pochyboval. Jenže Masopust se Sváťou Pluskalem byli vedle kapitána týmu Ládi Nováka trenérovými důvěrníky a informace, které Vytlačil nechtěl sdělovat veřejně, obvykle mezi nás pouštěl přes někoho z nich. V koutku duše jsem začal věřit, že chilský šampionát neprožiju jen jako divák.
„Turisté“ na Mundialu
Do Chile jsme cestovali v roli outsiderů, což nám vyhovovalo. Nic se od nás nečekalo, mohli jsme jen příjemně překvapit. Zahraniční experti řadili Čechoslováky mezi čtyři nejslabší účastníky turnaje, horší mužstvo podle nich na šampionátu mělo snad jen Švýcarsko. A nevěřili nám ani fanoušci doma. „Od Španělů dostanete bůra, od Brazilců kanára a pojedete domů!“ slýchali jsme jejich posměšné předpovědi.
Skepsi nerozptýlilo ani poslední přípravné utkání před odletem z Prahy. Začátkem května jsme na Letné porazili anglický Huddersfield Town, který v té době hrál druhou ligu, 1:0. Dnes by se výhra nad tak kvalitním soupeřem asi cenila jinak, ale tehdy nás diváci vypískali a novináři psali o nezáživném, opatrnickém fotbalu. Trenér Vytlačil vysvětloval, že to byl vlastně nominační zápas, v němž hráči bojovali o 18 letenek do Chile a nervozita jim svazovala nohy. Slyšíte dobře: šetřílkové ve vedení svazu nám věřili tak málo, že se rozhodli na mistrovství světa poslat ne povolených 21, ale jen 18 fotbalistů. Teprve když bylo jasné, že postoupíme ze skupiny, zaplatili cestu dalším třem.
Naší poslední zastávkou před cestou do Jižní Ameriky byla Itálie, kde jsme měli závěrečné soustředění. Na něm jsme remizovali s Interem Milán 1:1 a s Lanerossi Vicenza 0:0, což experty doma jen utvrdilo v názoru, že na Mundialu nemáme co dělat. Vytlačil se v tu chvíli rozhodl zariskovat a na poslední chvíli povolal ofenzivního záložníka Andreje Kvašňáka, který ještě nebyl úplně fit po zranění. To ale znamenalo, že jeden z nás do Chile nepoletí. Klidně jsem to mohl být i já, ale muka prožívali asi všichni. Kapitán Novák proti chystané rošádě dokonce protestoval jménem celého mužstva u vedení, jenže nepochodil. Černý Petr nakonec zůstal Vladimíru Kosovi, kterému pro útěchu koupili nylonový šusťák a poslali ho domů. Nakonec se ale i on do Chile podíval, protože byl v oné trojici dodatečně přizvaných náhradníků.
Do dějiště šampionátu jsme pak letěli stejným letadlem jako výprava Jugoslávie. Sebevědomí vicemistři Evropy z roku 1960, oblečení podle poslední módy a s italskými perky na nohou, během cesty vesele popíjeli a sršeli vtipem. Jejich nevázanost budila dojem, že po evropském stříbru, které na ně před dvěma lety zbylo po nešťastně prohraném finále se Sovětským svazem, si teď jedou do Chile spravit chuť světovým zlatem. My jsme si vedle Šekularace & spol. připadali jako rozjívení venkovští balíci. Byli jsme vděční už za to, že se podíváme do světa, většina z nás letěla poprvé v životě za oceán. Koho by v tu chvíli napadlo, že právě my, zakřiknutí Čechoslováci, zbaví v chilském semifinále weltmany z Balkánu zlatých mžitek před očima!
Sekáme latinu
V nadoblačných výšinách se před vstupem do turnaje vznášel i náš první soupeř. Španělé tušili, že naši skupinu nejspíš vyhrají obhájci titulu z Brazílie, ale vůbec si nepřipouštěli, že by mohli skončit hůř než druzí a nepostoupit do čtvrtfinále. Nám hrála do karet absence jejich nedoléčené hvězdy Alfreda Di Stéfana i deštivé počasí, neboť na kluzkém terénu nemohl soupeř naplno uplatnit svoji rychlost a vytříbenou techniku. Pepa Masopust si ve středu hřiště pohlídal maďarského exulanta Ference Puskáse a mladý Honza Lála na pravém kraji obrany úplně vymazal dalšího borce Realu Madrid Francisca Genta. A když deset minut před koncem trnavský útočník Jozef Štibrányi po Jelínkově přihrávce utekl španělským obráncům a poslal míč podél bezmocného gólmana Carmela Cedrúna do sítě, zrodilo se první velké překvapení turnaje.
Náš příští zápas proti Brazílií poznamenalo zranění Pelého, který si už v 27. minutě při pokusu o prudkou střelu natrhl sval. Od té chvíle byl špílmachr „Kanárků“ na hřišti jen do počtu a jeho spoluhráči se zaměřili především na obranu. Naši kluci se dopředu taky moc nehrnuli, a tak se duel změnil v taktickou bitvu dvou soupeřů, jejichž hlavním cílem bylo nedostat gól a neprohrát. Samotný fotbal asi nikoho moc nenadchl, ale Čechoslováci sklidili obdiv za ohleduplnost k zraněnému Pelému, který pak na turnaji už nenastoupil. Masopust a jeho spoluhráči vždy počkali, až si slavný statista uklizený na křídlo zpracuje míč a odehraje ho. Myslím, že v dnešním fotbale by se podobné rytířství považovalo za podivínskou úchylku.
Do našeho posledního zápasu ve skupině proti Mexiku trenér znovu nasadil „starou gardu“ a zlé jazyky hned věděly proč: Jestliže Vytlačil nechtěl skupinu vyhrát, abychom ve čtvrtfinále nenarazili na obávanou Anglii, netroufl si poslat na hřiště nažhavené mladíky, kteří by se třeba chtěli předvést a soupeře by roznesli na kopytech. Slabinou téhle domněnky bylo, že Brazílie hrála své závěrečné utkání se Španělskem (2:1) o den dřív a my jsme tak věděli, že na druhou příčku v konečné tabulce skupiny nás odsune i případné těsné vítězství nad Mexičany. Jenže ti na náš bleskurychlý úvodní gól a řadu promarněných šancí odpověděli hned třemi trefami a po dvou porážkách s nulou si před odjezdem domů aspoň trochu usmířili vlastní fanoušky.
Ať už měla naše prohra s Mexikem jakékoli pozadí, trenér Vytlačil začal před čtvrtfinále uvažovat o změnách v sestavě. O tři dny později, v neděli 10. června 1962, nás v Rancagui, vzdálené 150 kilometrů od Viña del Mar, čekali ve čtvrtfinále Maďaři. Po snídani jsme jako obvykle měli předzápasovou přípravu, a když jsem si přečetl nominaci, poskočilo mi srdce radostí: na postu středního útočníka se skvělo moje jméno!
Abra-Kadraba
Maďarský fotbal sice měl svá nejlepší léta už za sebou, ale nástupci Puskáse, Bozsika, Czibora, Hidegkutiho a Kocsice v Chile dokazovali, že jsou výbornými žáky skvělých učitelů. Z pamětníků MS 1954 ve Švýcarsku, kde Maďaři jako největší favorit turnaje brali „jen“ stříbrné medaile, zůstal v týmu pouze brankář Gyula Grosics – a právě on se stal smolařem čtvrtfinálového zápasu s námi. Ve 13. minutě Pepík Masopust vyvezl míč, přihrál Adolfu Schererovi, který přes nevýrazné výkony v předcházejících zápasech znovu dostal důvěru, a Grosics na jeho střelu z hranice pokutového území zareagoval pozdě.
Zbytek utkání byl soubojem maďarské ofenzivy s fantastickým Viliamem Schrojfem v naší bráně. Gólman Slovanu Bratislava při kanonádě protivníka doslova čaroval a nedovolil mu skórovat. Díky Vildovi, který si tímhle výkonem řekl o cenu pro nejlepšího brankáře šampionátu, jsme v souboji taktické vyspělosti s fotbalovým kumštem zvítězili 1:0 a po závěrečném hvizdu jsme naši „jedničku“ odnesli ze hřiště na ramenou. Pepa Jelínek a já jsme měli hrát vysunuté útočníky, ale moc jsme si nezastříleli - spíš jsme byli nuceni už v zárodku rozbíjet neustálé nájezdy soupeře.
Jako zakončovatel jsem se dostal ke slovu až v semifinálovém duelu s Jugoslávií, k němuž jsme nastoupili opět ve Viña del Mar. „Jugoše“ už před úvodním hvizdem pasovali na vyzyvatele Brazilců ve finále, ale my jsme to nepřipustili: na jedné straně jsme měli v brance vynikajícího Schrojfa a na straně druhé se tentokrát činila naše útočná řada. Já jsem už krátce před přestávkou trefil nůžkami tyč a v 48. minutě jsem se dočkal: Masopust prošel svým pověstným slalomem mezi několika hráči, přihrál Kvašňákovi a ten mě našel ve výhodné pozici. Prudce jsem vypálil, gólman Milutin Šoškić stačil ránu jen vyrazit a já jsem hlavou poslal míč do odkrytého rohu branky. O dvacet minut později Dražan Jerković sice vyrovnal, ale Scherer dvěma trefami v poslední desetiminutovce strhl vítězství na naši stranu. Byli jsme ve finále!
Stříbrné Adios
Zbytek je, jak se říká, historie, a my jsme do ní 17. června 1962 vstoupili v Santiagu de Chile sice jako poražený finalista, ale se vztyčenými hlavami. V zápase proti Brazílii jsme chviličku dokonce mohli snít o zlatu – to když v 15. minutě dostal Masopust míč z pravé strany od Pospíchala a vstřelil vedoucí branku. Jenže Amarildo záhy vyrovnal a ve druhé půli soupeř vyjádřil svou převahu dalšími dvěma góly, jejichž autory byli Zito a Vavá. Prohráli jsme 1:3, ale ani ve finále jsme neudělali své zemi ostudu.
Uznání nám nádherným gestem projevili i staronoví šampioni: když zvedli nad hlavu sošku bohyně Niké, vyzvali nás, abychom společně s nimi na Národním stadionu oběhli čestné kolo. Při aplausu 70.000 diváků jsem měl husí kůži a před zamženýma očima se mi jako ve filmu odvíjel celý můj fotbalový život. Věděl jsem, že tahle chvíle se už nikdy nebude opakovat, a byl jsem šťastný, že se tak vrchovatě naplnilo moje přání vyslovené před odletem do Chile: „Aby byl návrat veselejší než loučení.“
(Petr Nosálek, PLEJER.CZ)