COLIN SHINDLER: MANCHESTER UNITED MI ZNIČIL ŽIVOT

Jak Manchester City vyhrál anglickou ligu

Manchester United Ruined My Life │ 1999

V pátek brzy ráno jsem vyrazil na stop po á-jedničce. Byla to příjemně nudná cesta. Přijel jsem v šest večer, našel laciné ubytování se snídaní a otevřel knihu Richarda Hofstadtera Věk reforem, skvělé dílo o dějinách Ameriky v období let 1890-1940, vyznamenané Pullitzerovou cenou. Bylo to, jako kdyby se komik Tony Hancock pokoušel číst Dějiny západní filozofie od Bertranda Russella. Nic nedávalo nejmenší smysl. První kapitola pojednávala o agrárním mýtu a komerčních realitách. To znělo zajímavě. Vrtalo mi hlavou, jak by to asi chápal Mike Summerbee. Vrtalo mi hlavou, co teď asi Mike Summerbee dělá. Vrtalo mi hlavou, jestli je úplně fit. Do Newcastlu neodjel společně s mužstvem, aby mu mohli na poslední chvíli dát do pořádku zraněnou nohu. Dá zítra gól? A vyhrajeme zítra? Prosííííím!

Mučil jsem se. Nemohl jsem spát. Znovu jsem otevřel Věk reforem a nalistoval novou kapitolu. Byla nadepsaná Boj o organizaci. Vrtalo mi hlavou, jak asi City zítra zorganizují obranu. Jak daleko se budou vydávat Oakes a Doyle, aby podpořili tu zabijáckou útočnou řadu? Odehraje Neil Young jeden ze svých hrozných zápasů venku, nebo se pochlapí? Bylo to beznadějné. Myslel jsem na Maggie. Ani to však nebyl plodný směr uvažování. Vzpomněl jsem si na Richarda III., jak bděl tu noc před bitvou u Bosworthu, mučen vidinami duchů svých zavražděných obětí. Nebdí ještě teď i Mulhearn [brankář Manchesteru City - pozn. překl.] a nemyslí na body ztracené o Vánocích s West Bromem? A tak jsem nakonec došel klidu.

Nazítří jsem se poté, co jsem pomohl Hyperionovi do sedla, vydal ke stadionu a něco mi vrazilo do nosu. Kde se bere ten hrozný smrad? Ukázalo se, že to je pivovar v sousedství St. James‘ Parku. Dorazil jsem tam v jedenáct. S Davidem jsme měli sraz v půl druhé. O chvíli později jsem se dal do řeči se starším chlápkem, který měl na hlavě bekovku. Vyklubal se z něj Eric Todd. Můj hrdina! Ochromenými prsty jsem vytáhl otrhaný výstřižek s jeho reportáží ze zápasu proti Burnley. Jistěže byl nadšený. Měl naprosto správný přístup, aby mohl být fanouškem City, měl velmi vyvinutý smysl pro komično – a co mohlo být komičtějšího než tohle?

Sešli jsme se s Davidem a zaujali místo k stání pod hlavní tribunou, kousek napravo od půlící čáry. Kdybyste někomu popisovali pohádkový způsob, jak získat titul, pak by to, co se nám odehrávalo před očima, odzíval jako příliš neuvěřitelný příběh. Summerbee dostal City do vedení, o minutu později „Pop“ Robson vyrovnal. Young nádherně vypálil levačkou a City znovu vedl, o dvě minuty později Sinclair potrestal chybu Heslopa. Young vstřelil další branku, ale ta nebyla uznána. Poločas skončil 2:2. Pět minut po přestávce Young skóroval a my se podívali na sudího. Gól!

Zprávy se jako vždy v poslední den sezony šířily prostřednictvím nějakého kluka, který stál deset metrů od vás s tranzistorákem u ucha. United doma prohrával se Sunderlandem. Prý. Mike Doyle přišel až skoro ke mně pro balon, aby hodil aut. Zařval jsem na něj, že United prohrává. Přemítal jsem, jestli se na jeho tváři neobjevil záblesk úsměvu, jestli nekleslo to vznešené obočí. Doyle hodil aut, Lee pronikl rozhozenou obranou Newcastle a napálil míč do sítě – 4:2! Měli jsme to v kapse. Úplně jsem to cítil. Lee stál na zídce za brankou, do níž právě skóroval a se zdviženýma rukama čekal na projevy zbožnění. Dostalo se mu jich jak od fanoušků, tak od spoluhráčů.

Rozhodčí pak Leeovi neuznal další gól. Pět minut před koncem nevyhnutelně chyboval Doyle, takže stav byl 4:3, přičemž United na Old Trafford snížil. Znovu se mě začaly zmocňovat všemožné chmury z minulosti. Když Mulhearn pustí za tři minuty dva góly a United vyrovná, tak umřu. Prudký centrovaný míč letí ke vzdálenější tyči... a Mulhearn se drží. Rozhodčí se dívá na hodinky. Ani nedýchám. Hráči se v očekávání závěrečného hvizdu už skoro zastavili. Sudí na ně mává, ať hrají dál. Doyle přichází o míč, Newcastle znovu útočí. Umírám hrůzou. Dostal jsem se do jiného světa. Nevím, kde jsem. Kde je tenhle svět? Vyhraje City ligu v tomhle světě? A pak mě David objímá a skáče jako pominutý. Je konec, vyhráli jsme. Vyhráli jsme celou ligu. Brečím. A nejsem sám. Tohle je davová hysterie jako v dobách Beatles a těch jejich puberťaček. Napadá mě, jestli má Tony Book [trenér Manchesteru City – pozn. překl.] rád gumové medvídky. Takhle fungují náboženské sekty – své oběti náležitě zpracují a pak je pokřtí. Já bych se teď klidně nechal pokřtít, kdyby obřad vedl Colin Bell. Počkat. Počkat. Tohle jsem já. Je po všem. Hráči jsou pryč. David odjel zpátky do Manchestru. Jak, to nevím. Já jsem tady, jdu s davem fanoušků City a taškou s věcmi na přespání. Co budu dělat? Za celý týden jsem nepomyslel na to, co budu dělat dnes po páté hodině. Vím, že patřím do Cambridge, ale nemám ponětí, jak se tam dostanu. Jdu s davem modrých, přihlouple se usmívám, zpívám, skanduju. Tohle nejsem já. Nechodím s davem. Jsem pozorovatel, stojím mimo, jsem žid, cizinec, der Ausländer. „Nesvezli byste mě, prosím?“ ptám se kluků, s kterými jsem se zadrhl. Samozřejmě, že svezli. V takové chvíli udělá modrý pro jiného modrého cokoli. Nastupujeme do jeho dodávky. Nemá potuchy, kde je. Posloucháme rádio. Je tam [asistent trenéra Manchesteru City – pozn. překl. ] Allison. „Ti zbabělci v Evropě z nás budou mít hrůzu,“ vytahuje se. Samozřejmě, že budou. Tihle plejeři, tenhle mančaft, moji hrdinové, MulhearnBookPardoeDoyleHeslopOakesLeeBellSummerbeeYoungColeman dokážou cokoli. Kde to jsme? Jsme v Consettu. Kde je Consett? Ví Bůh. Vysazují mě. Musím najít silnici A1. Nacházím ji. Stopem jedu do Weatherby. Dalším do Huntingdonu. Kolem půl dvanácté večer se nějak dostávám do centra Huntingdonu. Poslední autobus do Cambridge odjíždí za deset minut. Stihl jsem ho. Tenhle den je nabitý tak zvláštními, ohromnými emocemi.

Jdu na koleje a zpívám si. Jsem opilý emocemi. Falešně, ale nesmírně procítěně omílám všechny písně City jako repertoár důvěrně známých hymen. Na celém bloku zhasínají světla. Nikdo nestojí o setkání s cvokem v jeho nejnesnesitelnější podobě. Je mi to fuk. Vyslechnou si to celé od „Sha La La La Summerbee“ až po Heigh ho, heigh ho, it’s off to Mexico/For Bell and Lee and Summerbee and Glyn Pardoe“. Hezká melodie. Skvělý text. Kdo by mohl mít námitky? Ó, tahle dřevěná podlaha přímo vyzývá, aby se na ní člověk natáhl. Jsem unavený. Tak unavený. Neříkají to ve filmech těsně předtím, než někdo umře? Možná umírám. Možná se setkám s maminkou a budu jí vyprávět o City. To bude mít za to, že mě chtěla předělat na fanouška United. Kdo k čertu vůbec jsou United? Dnes mi přece United můžou být úplně ukradení. Vždyť prohráli. Je to parta lůzrů. Hoši včerejška. Zítřek patří mně, nám, Manchesteru City. Dobrou noc, světe. Myslím, že všechno přece jen dopadlo tak, jak mělo. Šťastný konec. Šťastné sny.

:::

Trvalo to čtyři dny. Nejen ta euforie, ale i pocit završení. Po všech těch letech, kdy jsme se zoufale modlili za své místo na slunci, byl konec. Čtyři dny po významných událostech v Newcastle uhrál Manchester United na stadionu Santiaga Bernabéua remízu 3:3 s Realem Madrid. To mu úplně stačilo k postupu do finále Poháru mistrů evropských zemí. To úplně stačilo zbytku světa. V Manchesteru stále byl jen jeden tým.


(přeložil Petr Nosálek, PLEJER.CZ)