Toníku, kamaráde

131202_CZE_Antonin_Panenka_Beograd_penalty_colour

PLEJER.CZ | pondělí 02.12.2013 | 00:00

Štěstíčko se někdy dostaví, i když mu fotbalový srdcař zrovna nejde naproti. Mě neočekávaně vytrhlo z práce na přelomu jara a léta roku 1998 v Londýně. Ten den jsem dřel v české redakci BBC, a když už jsem myslel, že mě z editorování j***e, zazvonil telefon.

“Hello,“ hlaholí na druhém konci drátu ženský hlas. No nazdar, myslím si po česku a nahlas povídám: “How can I help you?“

“Sháníme anglicky mluvícího Čecha, který by pomohl při natáčení televizního pořadu. Bylo by fajn, kdyby se trochu vyznal ve fotbale. Nevíte o někom?“ ptá se produkční z televizního centra BBC v londýnském White City.

Vzpomněl jsem si na kolegu Jana Slívu. Jednou v redakci procházel kolem vyzvánějícího telefonu a za to, že ho zvedl, byl odměněn úžasným bonusem k novinářské práci: na ME 1996 v Anglii (a potom ještě i na ME 2000 v Belgii a Nizozemsku) dělal tlumočníka a průvodce české fotbalové výpravě.

“Co je to za pořad?“ vyzvídám.

“David Baddiel a Frank Skinner natáčejí další díly pořadu Phoenix from Flames [Fénix z plamenů]. Hosty tentokrát budou An-to-nin Pa-nen-ka a Aj-vou Vik-tor,“ vysvětluje produkční. “Bude třeba oba účinkující vyzvednout na letišti Heathrow, dovézt je do Hendonu a tam být po celý natáčecí den k dispozici televiznímu štábu.“

Skoro jsem nevěřil vlastním uším. “Myslím, že jste narazila na správného týpka,“ slyšel jsem se pak říkat do sluchátka. “Já bych ten džob vzal.“

Jestli Briti daj nějakou zlatku, mě vůbec nezajímalo.

* * *

131202_CZE_Antonin_Panenka_Beograd_penalty

Když jsem Antonína Panenku a Iva Viktora vezl na stadionek FC Hendon v severním Londýně, byli oba trochu nesví. Vždyť ani pořádně nevěděli, do čeho jdou. Produkce jim předem oznámila jen to, že se budou rekonstruovat dva slavné fotbalové momenty: nezapomenutelný kousek Pelého, který se v zápase Brazílie-Československo (4:1) na MS 1970 v Mexiku pokusil brankáře Viktora přehodit lobem z poloviny hřiště, a samozřejmě Panenkův “vršovický dloubák“ z penaltového rozstřelu ve finále ME 1976 v Bělehradu.

Baddiel & Skinner bylo tehdy už proslavené duo britských komiků a také velkých fotbalových fanoušků. Já jsem je nejvíc obdivoval za spoluautorství chorálu Three Lions, který napsali s liverpoolským producentem a frontmanem kapely Lightning Seeds Ianem Broudiem jako oficiální hymnu anglického národního týmu před ME 1996.

Poťouchle skličující vyznání fotbalového fanouška, jenž od vítězství Anglie na MS 1966 třicet let marně sní o dalším triumfu mužstva se třemi lvy na dresech, a přece dál nepřestává věřit, se na přelomu května a června 1996 probojovalo do čela britské singlové hitparády a s pozměněným Skinnerovým a Baddielovým textem tento úspěch zopakovalo i o dva roky později. Dodnes jsem neslyšel lepší fotbalový song.

V populární televizní sérii Fénix z plamenů, která v Británii běžela od poloviny 90. let, Skinner a Baddiel parodovali památné okamžiky fotbalových dějin a dělali si při tom prču z jejich protagonistů. S Geoffem Hurstem “přehrávali“ jeho slavný gól-negól z finále MS 1966 proti Německu, s Georgem Bestem neuznanou branku ze zápasu Severní Irsko-Anglie, s kapitánem brazilských mistrů světa z roku 1970 Carlosem Albertem dělovou trefu ve finále proti Itálii, s brankářem Peterem Shiltonem Maradonovu “boží ruku“ z MS 1986. A tak podobně.

Viktor byl už třiašedesátou a Panenka čtyřiašedesátou obětí Skinnerova a Baddielova ostrovtipu. Introvertního českého gólmana ti dva na hřišti mučili několikerým opakováním “mexické“ scény, ve které si jeden z nich - myslím, že Skinner - s gustem zahrál na Pelého. Panenka byl na roli fotbalového šoumena už dávno zvyklý, ale určitě nikdy nemusel předvádět tak divoké oslavné tance v klubku komparsistů jako po proměněné “bělehradské“ penaltě na hřišti FC Hendon.

Další vzpomínky na veselé natáčení v Londýně léty vybledly, ale Tonda Panenka mi zůstal - jako přítel, který nikdy neodmítne rozhlasový rozhovor, schůzku na fotbale, nebo prostě jen poklábosení u piva, když mu v nabitém programu zbude čas.

* * *

131202_CZE_Antonin_PanenkaRok nebo dva po natáčení Fénixů odjel jiný televizní štáb BBC do Prahy udělat dokument o historii “vršovického dloubáku“ a já mohl být znovu při tom. Panenkův příběh byl tentokrát součástí cyklu o slavných fotbalových penaltách. Natáčelo se v Ďolíčku a okolí a byl to snad ještě větší zážitek než srandičky v Hendonu.

Chlapi v hospodách i ženské ve vršovické tržnici vzpomínali na “našeho Tondu“ s takovou láskou, že občas zvlhle pomrkávali i britští filmaři. A když pak Panenka na hřišti “Bohemky“ zavedl náš štáb k brance stojící vlevo od hlavní tribuny a na kameru vyprávěl, jak právě tady sázkami o pivo nebo o čokoládu s brankářem Zdeňkem Hruškou po trénincích vycizelovával svoji nesmrtelnou penaltu, profíci z BBC definitivně vypadli ze svých rolí a poslouchali tak nábožně, že skoro zapomněli na běžící kameru.

* * *

Přibližně ve stejné době, čtvrt století po bělehradské premiéře, začali Panenkův vynález častěji - a se stejným úspěchem - napodobovat slavní fotbalisté na velkých turnajích: Ital Francesco Totti proti Nizozemsku na ME 2000, Portugalec Hélder Postiga proti Anglii na ME 2004, Francouz Zinédine Zidane proti Itálii ve finále MS 2006. Na letošním Euru se k nim přidali Ital Andrea Pirlo, jemuž proměněný “vršovický dloubák“ v penaltovém rozstřelu s Anglií nepochybně pomohl k tomu, že kandidoval na cenu pro nejlepšího hráče šampionátu, a Španěl Sergio Ramos.

V zemi fotbalových mistrů mistrů světa a teď už dvojnásobných mistrů Evropy pojem “panenkovská penalta“ natolik zlidověl, že ho používají i komentátoři a fanoušci mladších ročníků, kteří Antonína Panenku nepamatují, nebo dokonce ani neznají. Loni mi to potvrdili zakladatelé španělského časopisu Panenka, který začal vycházet v Barceloně, a docela nedávno filozoficky vypointoval herec a písničkář Jan Jiráň ze Studia Ypsilon.

Jan už hezkých pár let tráví dovolenou na jednom ostrůvku ve Španělsku. S tamním autobusákem se skamarádil tak, že mu ten šofér uvolňuje sedadlo vedle sebe, jakmile ho zmerčí na zastávce. Letos Honzu pozval k sobě domů na několik sklenek vína z vlastních zásob. Když byli v nejlepším, padl v televizním utkání gól z penalty a komentátor vyslovil Panenkovo jméno.

“Víš, kdo je Panenka?“ zeptal se Jiráň zkusmo svého hostitele, také velkého fotbalového fanouška.

131202_CZE_Antonin_Panenka_Bohemians“Jasně, že vím“, nenechal se autobusák vyvést z klidu. “Panenka byl španělskej fotbalista. Hrával v šedesátejch letech a proslavil se takovým zvláštním dloubákem.“ A kdyby snad Honza nechápal, pohybem dlaně mu naznačil obloukovou trajektorii míče.

Teď bylo na Jiráňovi, aby Španěla vyvedl z omylu. Jak znám Jana, vychutnal si svého šoféra víc než jeho nejlepší vína. Přednášku z fotbalové historie zakončil konstatováním, že Antonín Panenka je jeho kamarád, a na důkaz svých slov vytáhl z kapsy mobilní telefon. V seznamu posledních hovorů svítilo Panenkovo jméno. Tonda totiž Honzovi zrovna den předtím čirou náhodou a omylem volal kvůli nějaké fotbalové exhibici.

Když to španělský řidič uviděl, v úžasu poodstoupil, přeměřil Jiráně obdivným pohledem a řekl: “Jste šťastní lidé.“

PETR NOSÁLEK, PLEJER.CZ

Text psaný v roce 2012 pro Hospodářské noviny přetiskujeme při příležitosti dnešních 65. narozenin Antonína Panenky.